Pådje:Marian de Saint-Antoine - Pasquèye di Dj’han Sâpîre, pwèrteû-â-sètch, 1993 (M. Piron, Anthologie, 76-83).djvu/6

Èn årtike di Wikisource.
Cisse pådje ci a stî coridjeye ey est l’ minme ki l’ sicanaedje.

Mês, çou qui nos louke di pus près,
si jamây is rèûssihèt,
tot l’ monde pwèrè pwèrter dès sètch :
qu’ârez-v’ po noûri vosse manèdje ?
Nosse mèstî sèrè-t-â qwiyâ ;
vos èt mi, nos brôy’rans nosse mâ.
I s’ fotèt bin d’ qwè vos vikésse,
qui v’s-âyîsse pan, boûre ou pot’kése ;
porveû qu’ magnèsse so tos leûs dints,
qu’i buvèsse bone bîre èt bon vin,
vos-ârîz misére èt famène
qu’i n’ vis dôrît nin po ’ne rècène.
Cès leûs-warous-là magnèt tot
èt s’ hièrtchèt hièles, marmites èt pots,
sins lèyî rin d’vins lès mohones
qui çou qu’ hoyèt foû d’ leûs marones.
Mahomèt èt sès Sarazins
adlé zèls sèrît bons crétyins.
Ni vêrè-t-i nin foû d’ l’infiêr
on diâle qu’ lès batrè à côp d’ niêr
èt qu’ po mî assèner sès côps
qu’èlzî fasse mète li cou-z-â hôt,
èt qu’i plake dissus ine èplâsse
d’in-ongant pêtri à l’ vîve tchâs ?
Mês sèreût-ce assé po Fâbrî,
Lèvoz, Cologne èt Dj’han l’ Bans’lî ?
On sohête qui cès-âmes dannêyes
totes lès qwate à ’ne tchêne atèlêyes